Poučení plynoucí z rozkolu v Církvi

Skoro ze dne na den ztratila v roce 1995, Světová Církev Boží (Worldwide Church of God) polovinu svých členů. Proč? Co se to vlastně stalo? Skoro kompletní sebedestrukce Církve, která měla s námi mnoho společných nauk, nás nutí zamyslet se nad otázkou: „Může se to samé stát i nám?“

V roce 1995 přišla Světová Boží Církev o zhruba padesát tisíc svých členů včetně pětiset pastorů, tedy bezmála padesát procent svého početního stavu. Členové buď vystoupili z této Církve, nebo byli vyloučeni … Proč? Protože vedoucí této Církve oznámili, že mnoho z nejdůležitějších věroučných zásad takových jako: svěcení soboty, odevzdávání desátků, slavení výročních starozákonních svátků, nejedení nečistých pokrmů, odlišujících jejich společenství od jiných církví — přestává být závazných. Tyto změny zavedli proto, aby se přizpůsobili hlavnímu proudu protestantismu.

Jak se dalo očekávat, takové rozhodnutí mělo své těžké následky. Kromě ztráty stoupenců, přinesl tento krok jejich Církvi ohromné finanční ztráty, což vedlo k tomu, že bylo ukončeno televizní vysílání programu „The World Tomorow“ (Svět zítřka), náklad časopisu „The Plain Truth“ (Prostá Pravda) byl snížen ze sedmi milionů na pouhých pět set tisíc výtisků, a byly značně snížené příspěvky na Ambassador University, působící ve státu Texas.

Skupina bývalých kazatelů a starších sborů Světové Církve Boží nechtěla zahodit své zvláštní věroučné zásady. Na setkání, které se konalo na jaře 1995, proto navrhli vytvoření nové Církve s názvem Sjednocená Církev Boží (United Church of God). K dnešnímu dni toto nové uskupení přitáhlo k sobě okolo dvaceti tisíc bývalých členů Světové Církve Boží, a počet jeho vyznavačů roste každým dnem.

Dramatický rozkol a oslabení této celosvětové Církve vyvolává dvě otázky, které by měly zajímat všechny adventisty sedmého dne.

• Co způsobilo tento náhlý rozkol?
• Jaké poučení mohou získat adventisté sedmého dne ze smutné zkušenosti Církve, kterou s námi spojovaly takové zásady víry jako: svěcení sedmého dne týdne, důležitost poslušnosti Zákona Božího, odevzdávání desátku a také nepřijímání nečistých pokrmů?

Abych našel odpověď na tyto otázky, hovořil jsem z mnoha vedoucími nově vzniklého společenství v době dvou konferencí na téma svěcení soboty, kterých jsem se účastnil jako přednášející. V tomto roce (r. 1996) se mám zúčastnit na dalších šesti takových konferencích.

Tyto kontakty mi umožnili poznat upřímnost a angažovanost členů i kazatelů, kteří přišli o své zaměstnání nebo byli vyloučení ze svých sborů, protože se rozhodli zůstat věrni svému přesvědčení.

Když jsem slyšel srdceryvné příběhy rodin rozdělených skrze nové nauky zamýšlel jsem se co by se asi stalo s naší Církví, kdyby naši vedoucí prosadili odstranění nejdůležitějších zásad adventní věrouky, takových jako jsou: svěcení soboty, učení o Nebeské Svatyni, o Duchu prorockém, desátcích, nebo autoritě Bible. Jaké procento našich kazatelů a členů by si raději zvolilo propuštění nebo vyloučení, než zřeknutí se svého přesvědčení?

Na to nedokáže odpovědět nikdo. Ale můžeme se rozhodnout, že zabráníme vzniku takovéto situace, vyvodíme a přijmeme správné poučení z této neblahé zkušenosti Světové Církve Boží.

Abychom porozuměli rozpadu této Církve, musíme se blíže podívat na její historii. Světovou Církev Boží založil pastor Herbert W. Armstrong. Nejdříve byl členem Církve Boží (Sedmého dne) tam také byl v roce 1931 ordinován. Pracoval v ní až do roku 1937; potom založil svoji vlastní nezávislou Církev z počátku známou jako Rozhlasová Církev Boží.

V té době pastor Armstrong začal vydávat časopis „The Plain Truth“, a v roce 1947 založil vysokou školu Ambassador College v Pasadena (Kalifornie), kde také sídlilo vedení Církve.

Na rozdíl od zakladatelů Církve Adventistů sedmého dne, kteří se hlásili k demokratickým principům vedení církevního společenství, Armstrong zvolil hierarchický způsob řízení. Až do své smrti v roce 1986 sám stanovoval věroučné zásady a chování, a vypracovával program činnosti Světové Církve Boží.

Po jeho smrti vedoucí Církve pokračovali v jeho způsobu řízení. Ještě před svoji smrti Armstrong určil jako svého nástupce do úřadu generálního pastora, Josepha W. Tkacha (seniora); pomíjejíc při tom několik blízkých spolupracovníků, kteří si osobovali nárok na obsazení tohoto význačného postu. Joseph W. Tkach se po dalších čtyři nebo pět let těšil široké podpoře, a to jak mezi vedoucími, tak i členy Církve. Přesto se v roce 1992 začaly objevovat první náznaky věroučných změn.

Začátek útoků

Noví Církevní vedoucí začali postupně stahovat z oběhu Armstrongovy spisy, provádět změny v interpretaci proroctví a přijímat postoje více blízké hlavnímu protestantskému proudu. Začal příklon k uznávání spasení z milosti bez zřetele na poslušnost Božího Zákona.

Koncem roku 1994 vedoucí dovolili útok na svěcení soboty, zachovávání výročních starozákonních sobot, dělání rozdílů mezí čistým a nečistými pokrmy a také odevzdávání desátků.

V únoru roku 1995 Joe Tkach (kterého jeho otec, ještě před svoji smrti v roce 1995, jmenoval jako svého nástupce) zveřejnil studii o sobotě, ve které se objevilo toto vyjádření: „Opravdu Bůh doporučil lidu Nové Smlouvy odpočívat v sedmý den týdne? Ne, nedoporučil.“ Bylo očividné, že Tkach (junior) přijal všeobecný názor, že Nová Smlouva osvobozuje Boží lid od povinnosti zachovávat desatero přikázání.

Ti, kteří jsou dobře obeznámení s celou záležitosti, soudí, že tyto doktrinální změny pocházejí od skupiny teologů, kteří byli Církvi poslání do AZUSA PACIFIC University, aby tam získali vědecké tituly z teologie a příbuzných oborů.

Světová Církev Boží potřebovala vzdělané přednášející k získání akreditace pro svoji vlastní Ambassador Universitu. Někteří z těchto mladých teologů se dostali i do úřadu vedení Církve, který byl řízen pastorem Tkachem (seniorem). Jejich cílem bylo odstranění takových nauk jako zachovávání soboty, což považovali za pozůstatek Staré Smlouvy.

Zpočátku, členové Církve chtěli věřit tomu, že si pastor Tkach (senior) nebyl vědom toho, že jeho administrátoři propagují tuto „novou teologii“. Mnoho jiných si však bylo vědomo velikého vlivu, jaký měli tito mladí teologové na pastora Tkacha (seniora).

Pochybnosti se rozplynuly, když v prosinci 1994 Tkach (senior) nahrál na video pásek své kázání, které pak bylo počátkem ledna 1995 představené prakticky ve všech sborech Světové Církve Boží. V tomto kázání jednoznačně potvrdil, že přijal tuto novou teologii a teď je připraven přinutit všechny členy a kazatele, aby ji také přijali, jinak budou vyloučení z Církve nebo propuštění z práce. Více jak čtyři sta kazatelů rezignovalo nebo bylo propuštěno a tisíce vyznavačů vyloučeno z vlastních sborů. Mnoho z nich patří nyní do nově vzniklé Církve.

Lekce, které je třeba se naučit

My adventisté, taktéž zachovávající sobotu a připravující se na Ježíšův druhý příchod, bychom měli upřít pozornost na čtyři poučení, plynoucí z této dramatické zkušenosti.

• Nebezpečí hierarchického vedení.

Struktura hierarchického vedení, kdy jsou rozhodnutí přijímána několika vedoucími, v sobě skrývá velké nebezpečí. Generální pastor Joseph Tkach (senior), měl moc rovnající se skoro moci papeže. Existovala sice nepočetná skupina poradců, ale konečná rozhodnutí v otázkách učení, víry a praxe naležela jemu. Takovýto autokratický způsob vedení Církve nedovoluje, aby členové či kazatelé měli jakýkoliv skutečný vliv na řízení Církve, a současně potlačuje jakékoliv hlasy nesouhlasu.

Mnoho bývalých kazatelů Světové Církve Boží nyní hovoří, že mnohokrát usilovali přesvědčit pastora Tkacha (seniora) ke svolání kazatelské rady s cílem prodiskutování nastalých doktrinálních změn, ale tyto pokusy vyšly na prázdno.

Síla církevní organizace se posuzuje podle míry shodného přesvědčení jejich členů. Toto se ale nedá nařídit odshora; musí to vzniknout v důsledku působení odzdola skrze zúčastňování se na procesu přijímání rozhodnutí.

Současná hierarchická struktura Světové Církve Boží trochu připomíná strukturu adventistické Církve na přelomu devatenáctého a dvacátého století. V té době vedoucí naší Církve měli moc, kterou Ellen White pojmenovala „královským panováním“. Právě díky jejím radám na zasedání Církve v roce 1901 byla provedena reorganizace, v důsledku čehož byl počet členů Generální Konference rozšířen na větší skupinu členů.

Ti, kteří vedou Církev, jsou vždy vystavení pokušení, aby soustředili moc v rukou co nejmenšího počtu osob, protože to usnadňuje provádění vlastních rozhodnutí a plánů. Abychom uchránili svoje vedoucí od těchto zhoubných tendencí, jsme povinování držet se současného reprezentativního systému vedení, s celým jeho aparátem kontroly a rovnováhy.

• Vliv liberálních teologů.

Stačí mít pouze několik liberálních teologů na důležitých postech Církve, aby tam vyvinuli negativní vliv na doktrinální změny, které způsobí rozdělení náboženského společenství. Podle informaci z věrohodných zdrojů, takoví tři velmi liberální teologové (z AZUSA PACIFIC University), se dostali do těsné „blízkosti“ pastora Tkacha (seniora); to oni mu poradili zavedení doktrinálních změn.

Vliv liberálních teologů, zpochybňujících autoritu Bible a správnost věroučných zásad, se dá vycítit prakticky v každé Církví včetně Církve Adventistů sedmého dne. Tohle je část daně, kterou dnes Církve platí za propagaci získávání vyššího teologického vzdělání svých kazatelů. Zvláště mladé Církve posílají, pro získání akreditace svých vysokých škol své studenty na známé university, aby na nich získali všeobecně uznávané vědecké tituly. Žel, na těch vládne humanismus, sekularizace a vyšší kritika Bible.

Každodenní styk s těmito myšlenkovými proudy, po několik let nezůstává bez odezvy. Není proto divu, že mnoho slibných mladých lidí vyslaných, aby na těchto školách získali kvalifikaci, se vrací zpět s liberálními názory, které odporují učení jejich Církve.

Vyřešení tohoto problému nespočívá v odmítání vyššího vzdělání. Nedostatek vědění není ctností. Spíše je třeba se ujistit, že osoby zastávající zodpovědná místa na vysokých školách a v administraci Církve, upřímně a zcela zastávají zásady víry i praxi Církve, které slouží. Ti, jejichž postoj vůči vlastní Církvi se v době studia stává kritickým nebo dokonce cynickým, nemohou a nesmějí v ní sloužit. Splnění očekávání Církve by vyžadovalo, aby se zpronevěřili svému svědomí a zásadám své víry. Učit to, čemu sami nevěří, by bylo nečestné vůči Církvi, která je za to platí.

• Změna věroučných zásad vyžaduje všeobecnou shodu.

Zásadní otázkou není to, zda vůbec potřebujeme revizi učení. Spíše je třeba přijmout, že živá Církev bude neustále růst ve svém porozumění objevených pravd. Staví na doktrinálních základech položených skrze pionýry.

Jakékoliv navrhované doktrinální změny (učení a praxe) musí být velmi důkladně posouzené a prozkoumané, než získají všeobecné uznání a schválení. Doktrinální změny prosazované nějakou osobou, proti vůli většiny, mohou způsobit rozkol v Církvi a zpochybnit její věrohodnost.

Toto se vlastně stalo Světové Církvi Boží, kde se prosadily změny užitím chybné metody vnucením odshora, a ne skrze postupné získávání všeobecného souhlasu.

Co víc, ve svém úmyslu očistit Církev od nežádoucího učení, šli vedoucí ještě dál – a přijali dispenzacionalistické názory, které zavrhují stále platné zásady staré smlouvy jako: svěcení soboty, odevzdávání desátků a nepřijímaní nečistých pokrmů.

Můžeme si představit, co by se stalo, kdyby předseda naší Generální Konference měl právo nařídit Církvi na celém světě nějakou novou teologii. Výsledek by byl podobný tomu, co se stalo Světové Církvi Boží. Naše demokratická, zastupitelská forma vedení celosvětové Církve umožňuje všem delegátům na zasedání Generální Konference diskuzi o závažných problémech a hlasováním o těchto věcech spolurozhodovat. (Odhlasovat rozhodnutí i přijmout zodpovědnost důsledků.)

Přesto i naše církevní organizace, potřebuje čas od času určitou „korekci“. Prostá většina padesáti jednoho procenta hlasů, není příliš dobrým ukazatelem většinové shody v otázce přijetí závažných rozhodnutí. Přijetí sporné záležitosti odmítané čtyřiceti devíti procenty členů, prakticky označuje rozkol na dvě poloviny. Změny týkající se základních věroučných bodů by proto měly mít podporu podstatně převažující většiny.

Síla Církve stojí na její jednotě v učení. Církev rozdělená v otázce závažné biblické nauky ztratila jednotu Kristova těla. Pozbývá svoji identitu, její misijní síla slábne a věrohodnost je zničena. Toto se vlastně stalo Světové Církvi Boží.

• Nebezpečí hrozící zevnitř.

Toto je snad pro nás nejvíce, děsivou lekcí. Fakt, že Církvi hrozí největší nebezpečí zevnitř, nikoli zvenčí. Současné problémy (1995) Světové Církve Boží se neudály v důsledku vnějších okolnosti. Úder tomuto společenství nezasadila státní moc, ani nějaký náboženský rival. Zlo se objevilo zevnitř společenství. Může se stát něco podobného i v naší Církvi?

Bible nás varuje před hrozbami, které nás ohrožují. Pavel hovoří Efezkým: „Já vím, že po mém odchodu přijdou na vás násilní vlci a neušetří stádce, ano i z vás samých povstanou muži s převrácenými řečmi, aby za sebou strhli učedníky. Proto buďte bdělí, pamatujte (…)“ Sk. ap. 20, 29-31)

Stejného problému si všímá i Ellen White: „Více se musíme bát toho, co přichází zevnitř, než toho co přichází zvenčí. Překážky k získání duchovní síly a úspěchu jsou větší ze strany církve samotné než ze světa.“ (1SM 122)

Máme stále v čerstvé paměti některé z našich nejlepších a nejschopnějších členů, kteří se postavili na odpor učení Církve o Svatyni v Nebi, výkladu proroctví a o Duchu prorockém.

V důsledku toho co někteří učili, celá řada členů Církve začala brát sobotu spíše jako nepracovní volný den, než svatý den. Jiní ztrácejí povědomí blízkosti Kristova příchodu. Mnozí zlehčuji stále opakující se výzvy Církve týkající se vysokého standardu v otázkách oblékání, ozdobování, zábavy a střízlivosti, a volí si raději styl podobný tomu, jaký vede svět a ne následovníci Spasitele, který je povolává ke svatosti.

Zkouška, kterou prožívá Světová Církev Boží, by měla být varováním pro Církev adventistů sedmého dne. Musíme poznat příčiny a poučit se z této výstražné lekce, abychom si ušetřili podobně bolestnou zkušenost. (…)

 

~~~

Ladislav Swienczyk — přeloženo z p.j. Vyšlo v GLOS ADVENTU X/1996; str.8-10; — Podle publikovaného článku profesora Samuela Bacchiocchi, „Lessons From a Church Meltdown“, („Adventist Review“, 18 IV 1996.)